O borderce jsem začla uvažovat v době, kdy Kenuška přestávala sdílet mé nadšení pro výcvik a taky se začly objevovat problémy se zadníma nožkama. Bohužel mamka nesdílela mé nadšení pro borderku. Ona vlastně nesdílí nadšení pro žádné zvířátko.. No ale když jsem se dostala na VŠ (ČZU obor Kynologie) asi se pomalu začla smiřovat s myšlenkou, že dřív nebo později bych stejně domů něco přitáhla. Navíc si myslím, že svou hroli sehrál i fakt, že jsem poctivě šetřila od doby, kdy jsem poprvé vyslovila přání druhého pejska. A jako správná nejlepší maminka mi na pejska přidávala :) Původně se mě teda ale snažila uplatit plyšovou borderkou :D
Merlatý borderky se mi líbily už od začátku, že to bude fenečka bylo taky jasný, jméno jsem si vymyslela celkem rychle a taky jsem věděla, že tentokrát chci pejska s rodokmenem. Zbývalo jen najít stanici, kde plánují malé merláčky a čekat. A jak už to tak bývá, člověk míní a život mění. Ve stanici, odkud jsem fenečku chtěla se žádná merlatá nenarodila, ale tatínek tohoto vrhu kryl ještě jednu fenku, která měla štěňátka ve stejnou dobu. Tam byly 4 fenky, z toho 3 merlaté, tak si stačilo jen vybrat. A tak volba padla na Wessinku.
